Příběh Brdské kávy

Nadešel čas podzimu a do brdských lesů se vkradla mlha a zima. Podobně jako pro člověčí návštěvníky Brd, tak i pro Fabiána, dobrého ducha brdských lesů, bylo podzimní období pochmurné a smutné. Vzpomínal na svou ženu Medulínu, kterou zlá čarodějnice zaklela a proměnila ji v léčivou bylinu. Moc se mu po Medulíně stýskalo. Ráno ho nevítalo sluníčko, a tak se mu nechtělo vstávat z jeho lože a vylézt zpod peřiny. Ve světnici, která mu zbyla ze zakletého hradu na vrchu Baba, byla zima a nevlídno, pec studená a na dvorku hromada nenaštípaného dříví. Je tu podzim, na Fabiána dolehl splín.

Avšak jednoho mlhavého rána, když se Fabián opět převaloval pod peřinou, a ne a ne vylézt, se cosi přihodilo. Škvírou pod dveřmi se do jeho světničky linula nádherná vůně a přinášel s sebou i takový ten hřejivý pocit domova, který si pamatoval z dob dávno minulých. Fabián okamžitě vyskočil z postele a začal se pídit po té úžasné vůni. Co to tak nádherně voní? Odkud ta vůně jde? Neomylně se vydal do hlubokého lesa, vůně byla čím dál tím intenzivnější a Fabián se už, už nemohl dočkat, až dojde k cíli. Prošel hluboký les, přebrodil lesní potůček a náhle uviděl malinkou chýši z níž se linula ta skvostná vůně. Došel k vrátkům a zaposlouchal se do zpěvu, který se rozléhal po blízkém okolí. Nemohl tomu uvěřit, vnitřní hlas ho ujišťoval: „To přeci není možné, to nemůže být hlas Medulíny.” Nevydržel, rozrazil vrátka a v tom uviděl svou krásnou ženu Medulínu, jak přebírá jemu neznámá, hnědá zrnka a pozpěvuje si.